Interview s pilotem královské letecké společnosti Druk Air Jozefem Mikulou nejen o létání

Jozef Mikula je kapitánem v bhútánské královské letecké společnosti Druk Air od roku 2011.
Jak se do Bhútánu dostal, co je zajímavého na létání právě v této zemi a proč na něj Bhútán ze začátku neudělal zrovna nejlepší dojem?

S Pepou, jak mu přátelé říkají, se známe od mé první cesty do Bhútánu v roce 2016. Opakovaně jsme se setkali nejen v Bhútánu, ale i v Česku. Rozhovor je proto kamarádsky laděný a nechybí ani Josefův svérázný humor.

Jak ses do Bhútánu dostal?

Nejdříve jsem létal v ČSA na letounu ATR, a když měla společnost v roce 2010 kritické období, po dohodě jsem ji opustil. Několik měsíců na to mě kontaktoval Slávek Pískatý ml., který létal s Markem Tůmou v Bhútánu na letounech ATR a společnost Druk Air kapitány potřebovala. Na podzim roku 2011 jsem tedy vysedl ze svého traktoru a nasedl do letadla do Bhútánu.
(Pozn.: Pepovým hobby jsou traktory a volný čas doma na Slovensku si krátí taháním dříví z lesa.)

(Poznámka: Interview se Slávkem Pískatým ml., pilotem, který také zajel nejtěžší jednodenní závod horských kol Tour of the Dragon).

Jak byl tvůj první dojem z Bhútánu?

Upřímně, hrozný. Ani jsem tu nechtěl zůstat, ale prochlastal jsem všechny úspory na zpáteční cestu, tak jsem musel. Kolegové mě ukecali, ať počkám alespoň do příští výplaty, že se mi tu třeba zalíbí.

Po mém záchvatu smíchu, podal Pepa i seriózní vysvětlení…

Měl jsem tříměsíční kontrakt, který jsem neplánoval prodlužovat.

Proč byl první dojem tak hrozný?

Hned po příletu mě pokousal pouliční pes, všude byl zvláštní puch a odpadky, Bhútáncům jsem nerozuměl a byli až moc fyzicky kontaktní, na co jako Evropan nejsem zvyklý. A když se na mě ještě usmáli těmi krvavými zuby… No, byl jsem furt ve střehu…

(Poznámka: místní s oblibou žvýkají domu, což je betelový list s ořechem areka a hašeným vápnem, a tato kombinace vytváří při žvýkání krvavě červenou tekutinu, která zbarvuje zuby.)

Jaké byly začátky létání v Bhútánu?

Začalo to tím, že mi kolega musel půjčit oblečení na létání, protože jsem žádnou uniformu s sebou neměl a od Druk Air jsem svoji vlastní dostal až po dvou měsících. Létat v kraťasech se úplně nehodilo, tak mi kolega půjčil kalhoty a následující den jsem letěl.

Proč má Bhútán nejnebezpečnější letiště na světě?

Neřekl bych nejnebezpečnější. Každé letiště je svým způsobem specifické a vyžaduje určité manévry a postupy, aby právě nebezpečným nebylo. To bhútánské bych nazval nestandardním. Je to díky pohoří Himálaje, kde je náročná kombinace terénu, nadmořské výšky, proudění vzduchu, počasí a výkonu letadla. Náročná, ale nádherná.

Jaké trasy jste na začátku s ATR létali?

Mezinárodní lety do Káthmándu, Guváhátí, Kalkaty, Dháky, Bagdoghry. Letěli jsme i do Dillí a do Bangkoku, ale v takto malém letadle je to pro cestující hodně dlouhý. No a k tomu jsme létali taky vnitrostátní lety do Bumthangu a Yonghpuly.

Kdy se začaly organizovat vnitrostátní lety do Bumthangu a Yongpuly? Není to totiž tak dlouho…

Pokud si dobře pamatuji, tak v roce 2012 jsme už do Bumthangu létali. Pár měsíců na to už i do Yongpuly na východě země. Do té doby sloužilo letiště v Yongpule jako záložní pro indickou armádu.

Bhútán nám může připadat jako malá a chudá země. Kdo z místních si vnitrostátní lety může dovolit?

Lety využívají hlavně studenti, kteří cestují z Paro a Thimphu na východ do Trašigangu, kde je univerzita. Studenti mají na letenky výrazné slevy dotované královstvím. Ale létají i „obyčejní“ Bhútánci, protože let jim až o den zkrátí cestu mezi centrálním a východním Bhútánem oproti jízdě autem po nezpevněné horské silnici.

Kolik je v DrukAir pilotů?

Ani nevím (smích). Teď v „době covidové“ se to hodně změnilo. Z Airbusu prakticky všichni cizinci odešli. Někteří z nich se pravděpodobně po odeznění restrikcí vrátí zpět. Na ATR letounech je nás pět kapitánů – cizinců a pět druhých pilotů, to jsou Bhútánci. Momentálně je situace s létáním dost frustrující, protože po každém letu musíme na čtrnáct dní do karantény.

Šéfem Druk Air je otec současné královny, uctivě oslovovaný jako Jab la. Jaký máte vztah jako kolegové?

Musím říct, že výborný, i když na začátku jsem měl malé extempore. Po leteckém trenažéru v Bangkoku jsem šel s kolegou na hotel už v kraťasech, kde nás Yab la „načapal“. Pár dní na to jsme obdrželi e-mail s kázní o ustrojování během služební cesty. Celá epizodka se ale s úsměvem vysvětlila.

Ve společnosti Druk Air se dbá na udržování dobrých vztahů mezi všemi zaměstnanci i díky společným večeřím a oslavám svátků. U takových oslav s dobrým jídlem a pitím se vztahy vylepšují snáze.

Co děláš, když nelétáš? Pochytil jsi něco z místních zvyků? Chodíš do chrámů, zapaluješ vonné tyčinky, vzýváš božstva?

Běhám a jezdím na kole. Některé významné chrámy jsem samozřejmě navštívil, ale pravidelně jako místní do nich nechodím. Na dzong v Paro vidím dokonce z okna domu. Nějakou vonnou tyčinku jsem párkrát taky zapálil… A božstva, ta jsem vzýval od začátku 😊.

Co tě na Bhútáncích překvapilo?

Že jsou roztomile škodolibí. Ale ne tak zákeřně, že se smějí za zády neštěstí druhých. Oni si i ze špatné situace dokážou udělat srandu. Například, když jsem zapadl s autem, kamarád Bhútánec měl ze mě nefalšovanou srandu. Nakonec mi samozřejmě pomohl.

A ještě mám zkušenost, že mi nikdy neslíbili, co nemohli splnit. To radši neslíbí nic. Až na výjimky.

Tak to já mám, bohužel, častěji tu opačnou zkušenost.

Máš pro pobavení nějakou historku z létání?

Tak pro pobavení to tehdy moc nebylo…

Jednou jsem měl letět s lékaři – specialisty z Indie. Tehdy byli vysláni na lékařské ošetření královny-matky, která byla v kritickém zdravotním stavu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o „emergency“ let, nesplňovali jsme úplně všechny předpisy pro standardní lety. Například ten, že v místě doletu je přítomen doktor, kdyby došlo k neštěstí. Na to mi bylo řečeno, že lékaře máme přece na palubě. Jenže když se něco stane s letadlem, tak je vám doktor na palubě pochopitelně k ničemu.

Další „maličkostí“ bylo to, že jsme měli přistát po západu slunce a na letišti nebyla žádná světla pro přistání v noci. Tak jsem stál prakticky před celým představenstvem Drukairu se skloněnou hlavou a uvažoval, jak to provést. Po ubezpečení, že se nic zlého nemůže stát, protože se všichni budou modlit pro dobro věci, mě nakonec ukecali a letěl jsem. No a evidentně se modlili dobře.

Historka pro pobavení ze soukromí?

Už jsem byl v Bhútánu poměrně dlouho, a ještě jsem skoro nic kromě Paro a Thimphu neviděl. Chtěl jsem si udělat výlet autem na východ. Kamarádka Bhútánka mi řekla, že to není pro cizince tak jednoduché, že potřebuji povolení, ale že mi pomůže. Tak jsem ji vzal na výlet s sebou.

Dny předtím hodně pršelo, bylo větrno a půda kolem silnice byla hodně podmáčená, a tak se stalo, že krátce za prvním průsmykem z Thimphu do Phunakhy na nás spadl asi 30-ti metrový strom. Měli jsme velké štěstí, vyvázli jsme jen s drobnými zraněními. Ale auto mělo zdemolovanou střechu. Naštěstí bylo pojízdné, takže jsme po formalitách na policii mohli vyrazit zpět do Thimphu. Jenže začalo opět pršet a přes rozbitou střechu nám dovnitř napršelo po kolena vody. Navíc nefungovaly stěrače, takže jsem musel mít hlavu ven z auta, abych něco viděl.

Auto jsem dal do servisu, i když jsem o místních službách moc valné mínění neměl. O to větší bylo moje překvapení, když jsem ho vyzvedával. Nebylo na něm patrné, že se mu něco stalo. Ale přítelkyně mi stále dokola opakovala, že to neštěstí se přihodilo proto, že auto nemá správnou barvu a nebyla pro něj uspořádána púdža. Pak jsem odletěl domů na dovolenou a za pár dní jsem od ní dostal SMS: „Tucson byl prodán.“ Po návratu mě čekala malá bílá Honda. Tu mám dodnes.

(Pozn.: púdža je obřad posvěcení vedený duchovním)

Interview připravila Zuzana Odleváková