Interview s dokumentaristou Martinem Čechem o natáčení v bhútánských klášterech

Martin Čech je fotograf, kameraman, dokumentarista a režisér, držitel Českého lva za nejlepší kameru ve filmu Kuře melancholik. Martin se dostal k mnoha zajímavým projektům, mezi které patřil i dokument o dětech bez domova. Natáčel jak v horké Africe, tak právě i v chladném Bhútánu.

Martine, kdy jsi poprvé navštívil Bhútán a za jakým účelem?

Poprvé jsem Bhútán navštívil v roce 2009, kdy jsme tam natáčeli film pro Českou televizi a UNICEF, který se odehrával jak v himálajském Bhútánu, tak v africké Sieře Leone. Hlavním tématem snímku byl život dětských sirotků v Africe i Asii. Hodinový dokumentární film se jmenoval Zapomenuté děti a režírovala ho Dana Meader, která žije trvale ve Švýcarsku. Natáčeli jsme asi čtrnáct dní v Sieře Leone a osm dní v Bhútánu.

Jak jste získali povolení natáčet? A jak se k vám potom místní a mniši chovali? Nebrali to jako narušení soukromí?

Do Bhútánu je všeobecně těžké se pracovně dostat. Měli jsme pozvání od UNICEFu, ale i tak jsme museli všechno plánovat půl roku dopředu. Bylo třeba nahlásit lokace, tedy jména klášterů, kde budeme natáčet, a také termíny. Dlouho dopředu se zařizovaly víza i letenky. Ten dokument je unikátní i z toho důvodu, že český štáb byl do té doby jediným na světě, který se za zdi kláštera dostal. Ještě před natáčením jsme museli na ministerstvu buddhismu složit kauci deset tisíc eur. Kdyby se film kompetentním osobám nelíbil, nesměl by se vysílat a štáb by o kauci přišel.

Při první cestě v roce 2009 v Bhútánu ještě nebylo tolik turistů, takže na nás místní koukali dost ostražitě, trochu se stranili. Natáčeli jsme hodně na venkově a mimo civilizaci, kde jsou právě ty kláštery, které jsme si vybrali pro natáčení. Mniši byli celkem v pohodě, i když trvalo jeden dva dny, než jsme si získali jejich důvěru.

Druhá cesta do Bhútánu, která následovala po pěti letech, tedy v roce 2014, už pro nás byla jednodušší. Opět jsme točili pro UNICEF v produkci České televize, ale už jsme věděli, do čeho jdeme. Vytipovali jsme si pro film tři příběhy malých mnichů. Dokument z nich zpracovaný se jmenuje Malý mnich.

Co tě během natáčení nejvíc vyvedlo z míry, a co tě naopak nejvíc zahřálo u srdce?

V životě jsem natočil asi dvě stě dokumentů v šedesáti zemích světa, takže se domnívám, že mě jen tak něco z míry nevyvede, nebo že jsem na spoustu situací už připraven. Nicméně v Bhútánu nás trochu překvapilo, že jsme přišli v době, kdy končilo období dešťů a z osmi natáčecích dní nám dva dny strašně pršelo. Využil jsem tuto situaci k natočení atmosféry beznaděje starých klášterů a dětí v blátě. Další dny už jsem ale potřeboval lepší počasí, což se mi nakonec vyplnilo.

U srdce mě zahřála hlavně vděčnost malých dětí za to, když se jim někdo věnuje a povídá si s nimi. Byly velmi ochotné spolupracovat. Také mě potěšilo, že nový ministr buddhismu dovolil dětem v klášterech sportovat. Děti mají teď fotbalové dresy a provizorní hřiště, takže můžou hrát fotbal. To pro mě byla vděčná filmová scéna, jak se z malých mnichů v červených hábitech během chvilky stanou obyčejné děti radující se z toho, že kopou do míče. Je krásné, že po pěti letech se tam udála takováto proměna myšlení.

Jak pokračuje příběh mnichů, o nichž jsi dokument točil?

Od doby, kdy jsem točil druhý dokument v Bhútánu, uplynulo již šest let a za ten čas se hodně změnilo. Nicméně hned po odvysílání dokumentárního filmu Malý mnich vyhlásil UNICEF sbírku na postiženého chlapce, který žil v klášteře a měl vrozenou vadu nohou. Jmenoval se Dordži a tehdy mu bylo jedenáct let. Vybralo se zhruba sto tisíc korun a Dordži spolu s lámou přicestoval na operaci do České republiky. Operace se povedla a rekonvalescence v Česku trvala ještě dva měsíce. Za tu dobu se z něj stala tak trochu mediální hvězda, kdy vystupoval v televizi a vyprávěl divákům svůj příběh. O dalších dvou chlapcích z našeho dokumentu nevím bohužel nic.

Co pro tebe jakožto fotografa a kameramana bylo v Bhútánu nejatraktivnější?

O Bhútánu se říká, že je to pohádkové království. Pro mě jako kameramana také představuje exotickou zemi. Líbila se mi příroda se zasněženým Himálajem v pozadí. Ale vzhledem k tomu, že jsem točil o mniších, se mi líbily i kláštery samotné. Podle mě jsou velmi fotogenické, a to nejen díky svému stáří až čtyři sta let, ale i díky zachovalému stavu. Tyto náboženské budovy jsou zasazeny do nádherných přírodních scenérií. Bohužel byl problém zachytit toto jako celek, protože by to někdy vyžadovalo přejezdy i desítky kilometrů na druhou stranu údolí. Bhútán je vysokohorskou zemí, kde i krátké vzdušné vzdálenosti mohou být na přejezd autem časově velmi náročné.

Pro mne jako pro kameramana byly také zajímavé interiéry. Měli jsme možnost natáčet v různých rodinách, včetně těch nejchudších domácností, také samozřejmě uvnitř klášterů. Jako kameraman si všímám detailů, jako je otevřené ohniště uprostřed místnosti, vybavení kuchyně, místo na spaní pro děti… Všechno je neuvěřitelně fotogenické, protože je to původní. Jakoby, a možná opravdu, to zůstalo sto let beze změny.

Co se ti v Bhútánu jeví jako pozlátko a co jako skutečná realita?

V Bhútánu jsem byl jenom dvakrát a pouze na osm dní, takže jsem zemi detailně nepoznal. Ale myslím si, že to, co se ukazuje turistům, kteří mohou cestovat jenom podle schváleného itineráře, je pozlátko. Já jsem se na druhou stranu mohl při natáčení dostat do klášterů mimo turistické trasy, které byly záměrně hodně odloučené od civilizace. A to si myslím, že je skutečná realita. Navíc jsem si všiml, ale nemohl jsem to natočit, protože film sloužil pro potřeby UNICEFu, že v klášterech je u každých dveří rákoska, která nesloužila na zahánění psů, ale pro fyzické tresty dětí. Rád bych věřil tomu, že se nic takového neděje, ale myslím, že skutečnost je jiná. Samozřejmě toto ve filmu neuvidíte, ani není možné na toto téma vést rozhovor.

Ještě bych si dovolil srovnání těch dvou návštěv v rozmezí pěti let. Při té první v roce 2009 byl Bhútán zemí, kde se nesmělo kouřit, žvýkat, kdy nebyly třeba billboardy u cest, kde se za každý pokácený strom musely vysadit nové. Při další návštěvě v roce 2014 už jsem přistihl i ženu z našeho bhútánského doprovodu, že kouří a že na zemi leží vyplivnuté žvýkačky. Myslím si, že ta země se přístupem k televizi, internetu a otevřením se turismu globalizuje, čemuž se v dnešní době ani nelze divit.

Měl jsi možnost oficiálně navštívit královský palác? Jak návštěva probíhala? Byli jste váženými hosty, nebo vás tak trochu odbyli formalitami?

Film jsem režíroval i natáčel na kameru a ve štábu jsem byl pouze s fotografkou Dášou Vyhnálkovou. Měli jsme strašně málo času. Za osm dní bylo třeba natočit tři příběhy, aby vznikl půlhodinový dokument. Na reprezentační návštěvy tam byla ředitelka českého UNICEFu Pavla Gomba. Spolu s ní jsme předávali šek v hodnotě asi tří milionů čtyř set tisíc korun. Peníze pocházely od českých dárců a byly určeny na opravy a vybavení dětských klášterů. Nebylo to jednorázové, dárcovské akce se opakují.

Do královského paláce jsem se podíval, abych představil koncept budoucího dokumentárního filmu o dětských mniších žijících v Bhútánu. Byla to ale jen velmi krátká zdvořilostní návštěva u čaje, která trvala pouze několik minut. S králem Džigme Khesarem Namgjal Wangčhugem ani s členy královské rodiny jsem se nesetkal.

Rád bych ještě zmínil takovou zajímavost, že král vytvořil ze své ochranky fotbalový tým, aby se v době volna nenudila. Přestože národním sportem v Bhútánu je lukostřelba, jejím významným konkurentem je právě fotbal.

Dokumenty jsi natáčel i v další himálajské zemi, v Nepálu. Jak bys tyto dva státy porovnal a v čem vidíš největší rozdíly?

V Nepálu jsem několikrát do roka, mám ho víc projetý, natočil jsem tam asi osm filmů, mám tam mnoho přátel a znám lépe mentalitu místních lidí. Kdežto v Bhútánu jsem byl pouze dvakrát v rozpětí pěti let… K rozdílům se tedy tolik vyjadřovat nemohu, ale budu to hodnotit spíše jako filmař.

V obou zemích jsou velmi dobrosrdeční obyvatelé, nemají problém mluvit na kameru. V Nepálu i v Bhútánu jsem se pohyboval většinou na venkově, kde jsou lidé daleko “čistší“. Podobnost mezi oběma zeměmi je z mého pohledu – alespoň co se týká přírody i lidí – velká. Na druhou stranu, když se zmíním o hlavních městech, bhútánské Thimphu je velmi malé, jen s jednou velkou křižovatkou. Od nepálského Káthmándú, kde vládne chaos a ulice jsou ucpané lidmi i dopravou, se hodně liší.

Chtěl by ses do Bhútánu vrátit? A pokud ano, tak co tě láká?

Navštívil jsem zatím asi devadesát zemí. Jsou státy, do kterých stále jezdím rád, ale i takové, do kterých bych se už nikdy nevrátil. Do Bhútánu bych se velmi rád ještě podíval, ale jenom s kamerou. Není to země, o níž bych řekl: „Tam to bylo super, tam pojedu na trek nebo soukromě.“ Bhútán je totiž pro turisty dost nedostupný a poměrně drahý. Sice se o něm mluví jako o „pohádkovém království“, ale myslím si, že to není pohádka, kterou chceme slyšet. Ani tady vždy nevítězí dobro nad zlem. Označení Království hřmícího draka podle mě vystihuje Bhútán daleko lépe.

Do Bhútánu bych se tedy rád vrátil natáčet další příběhy dětských mnichů. Moc by mě zajímalo, jak žijí kluci, o nichž pojednával předešlý dokument, a jak se změnila situace v klášterech. Také mě zajímá život v klášterech pro dívky, které dosud nebyly tak běžné. Mužských klášterů bylo už tehdy v Bhútánu asi čtrnáct set, ale nyní vznikají právě i nové, pro ženy a dívky. A toto téma bych rád zpracoval.

Co tě od cesty do Bhútánu spíš odrazuje?

Nedá se říct, že by mě něco od další cesty přímo odrazovalo. Ale odpovím slovy pana cestovatele Jiřího Hanzelky, který říkal, že má strach vrátit se po letech do země, kterou si pamatuje v nějakém stavu a těmi roky si ji ještě idealizuje. Pak se obává, že by při opakované návštěvě nenašel to, co v té zemi obdivoval, že by zkrátka bylo všechno jinak. Tak to raději ani nepokouší. A já mám podobnou obavu, a to že jsem v Bhútánu už šest let nebyl a že bych to pohádkové království nenašel takové, jaké jsem ho tehdy zažil.