Interview s výkonnou ředitelkou pobočky UNICEF Pavlou Gomba

1. Bhútán jste navštívila už v roce 2003. Od té doby jste tam byla už desetkrát. Jaký byl váš první dojem z této země a jak se tento dojem během let mění?

Když jsem poprvé a dost dramaticky (s nečekaným osmihodinovým mezipřistáním v Kalkatě kvůli špatnému počasí) přistála na letišti v Paro, měla jsem pocit, že jsem v pohádce. Vždyť televize tehdy vysílala v Bhútánu teprve pátým rokem, internet mimo hlavní město vůbec neexistoval a člověka nerušil ani telefon, protože žádný z českých operátorů tam neměl roaming. Byla jsem součástí společné mise s kolegy z USA, Švédska a Německa a všichni jsme prožívali stejné nadšení z této výjimečné země. Bhútán se ale každým rokem mění, měním se i já, takže tam pokaždé najdu něco nového. U řady témat pronikám do větší hloubky. Nejezdím tam už jako cizinec, ale jako přítel, kamarád, součást rodiny.

2. V Bhútánu pomáháte v rámci UNICEFU například stavět studny, aby měly školy i kláštery pitnou vodu, čímž zlepšujete tamní hygienické podmínky a prevenci chorob. Sama jste však prozradila, že je to trochu dilema, neboť tímto zároveň přispíváte k rychlejšímu rozvoji země, kterou si tak trochu přejeme zachovat v této nezměněné a pro nás naivně idylické podobě. Jak se tedy chovat, ať už jako turista či jako humanitární pracovník, abychom podmínky pro život obyvatel zlepšovali (a to v souladu s konceptem hrubého domácího štěstí), ale přitom si zachovávali tradiční hodnoty, které jim vštěpuje hlavně jejich náboženství, kterým je buddhismus?

Člověk se na to může dívat dvěma způsoby: možná tím urychlujeme vývoj, ale dost možná tím naopak pomáháme tradice udržet, protože když v klášterech nebudou ani základní životní nezbytnosti jako pitná voda a hygiena a mezi životem venku a uvnitř bude propastný rozdíl, tak do kláštera nebude chtít nikdo vstoupit a tradice, která Bhútán udržuje Bhútánem, během jedné generace zanikne.

 Ano, mnozí z nás by si přáli, aby se Bhútán vůbec neměnil a zachoval si svou unikátní kulturu nedotčenou moderními technologiemi. Aby byl stejný, až tam znovu přijedeme. Je to ale sobecké přání. Kdo z nás by chtěl strávit celý život v muzeu? Pokrok nelze zastavit a lidská cena za zaostávání je příliš vysoká – smrt, nemoci, zbytečné trápení. Například v době, kdy jsem do Bhútánu začala jezdit, byla velkým problémem vysoká úmrtnost žen během těhotenství a porodu. Za každým číslem ve statistice byly rodinné tragédie mužů, kteří přišli o ženu, a dětí, které přišly o mámu. Díky osvětě, změně některých škodlivých návyků a tradic spojených s porodem, investicím do vybavení a také technologiím, které v reálném čase podchycují všechny těhotné ženy, se podařilo tento problém vyřešit, takže už žádná žena neumírá doma, bez lékařské pomoci, zbytečně.

Pro mě osobně je důležité, že projekty rozvíjejí naši místní pracovníci a místní partneři, včetně buddhistických mnichů a mnišek. Lidé je velmi respektují, takže projekty fungují lépe, než kdyby někdo jako já objížděl vesnice a radil lidem, co mají nebo nemají dělat.

Když jsem pomáhala produkovat poslední dokument, pořad Na cestě po západním Bhútánu (2019), na řadě míst jsme byli svědky toho, jak se regionální turisté z Indie, kteří na rozdíl od turistů ze Západu nemusejí mít s sebou místního průvodce, chovají nevhodně a vyhazují v přírodě odpadky. Náš kameraman Vítek Bělohradský tehdy řekl, že ten dokument musí natočit tak, aby lidé viděli, jak nádherná to je země, ale současně aby se další tisíce lidí nevydaly přímo na místo. Myslím, že přístup Bhútánu k regulaci turistiky je velmi rozumný a díky němu je Bhútán stále ještě Bhútánem. I když COVID teď rostoucí počty regionálních i mezinárodních turistů „vyřešil“ jinak.

3. V rámci jednoho projektu UNICEF, o kterém se natáčel i dokument pro ČT s názvem Malý mnich, jste pomohli fyzicky postiženému mnichovi Dordžimu absolvovat náročnou operaci dolních končetin v českém Motole. Vím, že není možné pomoc všem. Na základě čeho vybíráte děti, kterým pomůžete? Pravděpodobně i zde je dilema, zda nezasahujete do jejich společnosti a vnímání světa až příliš. Popisovala jste postoj místních, ovlivněný právě buddhismem, kteří věří, že Dordžiho postižení je výsledkem špatné karmy z minulého života. Jak se s tímto postojem vypořádat? 

S těmito postoji se vyrovnáváme, jak jinak, než po bhútánsku. Vysvětlujeme, že karmě druhých nikdo z nás nerozumí, nikdo neví, proč se někdo narodil postižený. Takové postižení jednoho člověka je ale pro nás ostatní příležitostí „vylepšit“ si vlastní karmu boddhičitou – laskavými skutky nezištné pomoci a dobročinnosti.

Naší prioritou je zajistit dostupnou zdravotní péči na místě, což se daří. Zlepšení i v těch nejmenších zdravotnických zařízeních přímo v komunitách jsou obrovská. Pořád je ale málo kvalifikovaných lékařů, chirurgů, specialistů, kteří jsou schopni provádět velmi odborné zákroky. Bhútán má dohodu o zdravotnické pomoci s Indií, kam jsou převáženi nejvážnější pacienti vyžadující operace, které není možno provést v Bhútánu. V případě Dordžiho ale tato situace nenastala, protože jeho handicap není v kategorii ohrožujících život. Současně ale u tohoto typu ortopedických operací existuje jen určité období, kdy má smysl operovat, aby kosti dobře srostly a srovnaly se. Nebylo možné čekat další roky. Pro mne osobně to bylo i splnění určitého morálního závazku, který jsem cítila, protože díky jeho příběhu se nám podařilo získat prostředky na pomoc v mnoha klášterech – nebylo by fér, abychom pomohli jiným, a nepomohli přímo jemu, když to je možné. Jsem ráda, že se u nás našlo dostatek dárců, kteří přispěli přímo na tuto adresnou pomoc Dordžimu. Jinak ale v našich programech nikoho nevybíráme, naopak se je snažíme dělat plošně tak, aby pomohly co nejvíce lidem, dětem, komunitám. Než platit jednomu vybranému dítěti školné, je lepší postavit školu, do které budou moci chodit všechny děti z okolí – taková je naše filozofie.

4. Jak vypadá běžný den malého mnicha v klášteře? 

Mnoho lidí má představu, že život v klášteře je velká pohoda, protože mniši jen sedí v lotosovém sedu a meditují o prázdnotě. Já jsem si zkusila jeden den, každou minutu s mnichy, a večer jsem o sobě skoro nevěděla. Mniši, včetně nejmenších dětí, vstávají velmi brzy, většinou už ve čtyři ráno, v liberálnějších klášterech v pět ráno. Krátká hygiena, žádná snídaně, a hned se jde na modlitby a učení. Snídaně přichází až kolem osmé ráno, to už jsou tři hodiny vzhůru. Pokračuje studium celé dopoledne, rituály, hra na hudební nástroje, ve vyšších ročnících filozofické rozpravy, ale především memorování svatých textů. Oběd sestává jen z čaje a sušenek.

Odpoledne učitel žáky zkouší, může i trestat, pak pokračují v učení. Podle kalendáře večer probíhají speciální rituály, modlitby za zemřelé z komunity a podobně, večeře je velmi jednoduchá. Z rozhodnutí hlavního opata jsou všechny kláštery vegetariánské, maso se vůbec nepodává, existuje však program, který proteiny ve stravě malých mnichů doplňuje vajíčky. To, co mě na programu asi nejvíce překvapilo, bylo to, že když v osm večer skončily modlitby pro komunitu a já už byla úplně vyřízená, ti malí kluci měli ještě jednu hodinu učení! Rychlý nepovinný čaj v jídelně a okolo deváté jdou spát.

O víkendech slouží více komunitě, zpracovávají horoskopy, nebo chodí do domácností provádět rituály pudža. Pro mne osobně to byl hodně náročný program. Chyběla mi aspoň chvilka soukromí, možnost dělat si, na co mám právě chuť, jíst jídlo, které mám ráda, jít si lehnout, když jsem unavená – jako mnich nic z toho nemůžete dělat. Celý váš život, každá jeho minuta, se prostě řídí kolektivním programem. Celoživotně to je velká oběť.

5. V dokumentu Malý mnich jsou popsány osudy tří chlapců z různých klášterů. Dordži se dostal do kláštera kvůli svému postižení, které ho hendikepuje v těžké práci kolem rodného domu. Proto byl pro rodiče spíš přítěží než pomocí. Namgey sa dostal do kláštera, když mu bylo pět let, protože jeho rodiče nedokázali uživit další děti. Svou rodinu navštěvoval jen čtyřikrát za rok na jeden den. Podobný osud „odložení do kláštera“ měl i Džamtso, kterého vychovávali do deseti let staří rodiče. Potom ho dali do kláštera, odkud po pěti letech odešel zpět k prarodičům. Ale v klášteře se naučil „jen číst, psát a modlit“. To je k tvrdému životu v horách, kde prarodiče chovají dobytek a pěstují na poli plodiny, velmi málo. Džamtso byl jen dalším hladovým krkem v rodině, a tak ho prarodiče přesvědčili, aby se do kláštera vrátil. Víte, jak osudy těchto tří chlapců pokračují?

Málokdo si u nás uvědomuje, jak těžké je získat v Bhútánu povolení natáčet, a jak unikátní je dostat se za zdi buddhistických klášterů, zpovídat děti, které tam žijí, podívat se pod povrch. V dokumentech uvidíte jiné věci než turisté, když kláštery navštíví.

S odstupem času jsem některé názory na malé mnichy přehodnotila. Jejich rodiče pro ně udělali to, co si mysleli, že je nejlepší. Mniši mají v komunitě velký respekt, až donedávna každá rodina chtěla mít ve svých řadách aspoň jednoho mnicha. Možná podobně jako kdysi u nás: nejstarší syn zdědil dům a pole, druhý šel do kláštera, třetí bojovat…

S některými z dětských mnichů jsem stále v kontaktu a sleduji, jak se jejich příběhy vyvíjejí, dokonce si mě někteří našli na Facebooku, ale jiní se mi ztratili z dohledu. Respektuji jejich soukromí a věřím, že se naše cesty někdy znovu zkříží.

6. Být mnichem není ve většině případů svobodná volba. Jak se s tím mladí mniši vypořádávají? Berou to všichni jako doživotní úděl? Anebo jsou i tací, kteří z kláštera odejdou, založí si rodiny a vlastní podnikání, nebo najdou uplatnění někde jinde? 

Pro nás je představa života v klášteře blízká vězení a samozřejmě tamější režim k tomu nemá daleko. Ale my to posuzujeme svou perspektivou, tím, o co všechno – podle nás – mniši přicházejí.

Jejich pohled ale může být jiný. Když jsme měli besedu s lámou Sonamem, jedna paní se ho zeptala, jestli nikdy nelitoval toho, že je sám a nemá rodinu. On se jen usmál a řekl, že mít rodinu je také velké trápení. Mnoho lidí, kteří tam seděli, mnozí z nich s malými dětmi, v té chvíli souhlasně vydechlo.

Chlapci, kteří z kláštera odejdou, čelí dvěma problémům: za prvé to je v komunitě hanba a ostuda, a za druhé, což je důležitější, nemají prakticky žádnou kvalifikaci, takže je pro ně těžké si najít práci a uživit se. I proto se UNICEF zasazuje o to, aby se i děti v klášterech učily matematiku, angličtinu, zkrátka učivo základní školy, protože na prahu dospělosti budou mít možnost se samy rozhodnout o svém dalším životě.

Mnohé děti jsou ale v klášteře šťastné. Jakkoliv se to může zdát nepochopitelné, náš Dordži se nemohl dočkat, až se vrátí domů, tedy do kláštera, a kamarádům ukáže svoje „nové“ nohy.

7. V jednom zábavním podniku jsem viděla zpívat na karaoke i mnicha/lámu. Jak je to tedy s tím přísným mnišským životem doopravdy? 

V Bhútánu můžete potkat dva druhy mnichů, které cizinec neznalý poměrů na první pohled nerozezná: celibátní mnichy žijící v klášterech a klášterních školách a uvolněné, laické mnichy (lay monk), kteří žijí v komunitě, vykonávají základní rituály, a mohou se dokonce oženit a mít děti. Přísnost celibátu se během dlouhé historie buddhismu různě měnila, myslím, že v současnosti převládá spíše přísnější přístup. Na rozdíl od jiných asijských tradic se v Bhútánu praktikuje kultura individuální odpovědnosti, takže selhání jedince je pouze jeho vlastním selháním, nikoliv rodiny nebo společenství – to je podobné jako u nás.

Cizinci často nevědí, jak k mnichům přistupovat: někteří je bezmezně obdivují a považují za div ne nadpřirozené bytosti. Když jsem jednou šla se dvěma mnichy po Hradčanském náměstí v Praze, zastavili nás dva mladíci a mnichy žádali, aby jim ukázali, jestli jako mistři šaolinu umí létat.

Jiní, když zjistí, že na rozdíl od mnichů v křesťanských řádech bhútánští mniši nepracují a nepečují o nemocné, považují je za lenochy a budižkničemu.  I mniši jsou ale normální lidé, s výrazně jiným stylem života, ale stále s lidskými vlastnostmi a nedostatky.

A potom je tady ještě dzogchen, velmi specifická nauka tibetského buddhismu a bonismu, která ve velmi pokročilých fázích doporučuje, aby praktikující vyzkoušel sílu své praxe v aktivitách, které se s mnišským způsobem života neslučují, například zabitím zvířat v lovu nebo návštěvou nevhodného místa. Takže těžko říct, jestli váš mnich byl laickým mnichem, který si prostě odskočil na chvíli se uvolnit od rodiny, jestli byl odpadlíkem z řádu nebo třeba velmi pokročilým praktikujícím dzogchenu… Já se také občas dostávám do situace, kdy něčemu nerozumím, tak to prostě vezmu na vědomí a snažím se nesoudit.

Podobně jako v naší kultuře je sexuální aktivita mnichů velkým tabu. Zkusme si představit, kdyby nějaký Bhútánec přijel do Vatikánu a zpovídal preláty a biskupy, jak to vlastně mají…

Dá se říct, že někteří mniši sexuálně aktivní jsou – to víme od lékařů a z nemocnic, když tam pár jedinců ročně přijde s nějakou ošklivou chorobou. Pro mě to je především otázka ochrany dětí, které v klášterech žijí. Jsou tam samy, bez rodičů, bez ochrany před násilím a případným zneužíváním. Vzpomínám na jeden klášter, který jsem navštívila v roce 2014, kde jsem měla hodně zvláštní pocit. Je to ale jen moje spekulace, dokázat případy zneužívání je velmi obtížné. UNICEF se zasazuje o zákaz tělesných trestů v klášterních školách a vybudoval také bezpečné útočiště v Thimphu, kam mohou případné oběti utéct a najít ochranu. Představené klášterů a učitele také pravidelně školíme v zásadách ochrany dětí, jak rozeznat známky zneužívání, jak zabránit šikaně mezi dětmi, jak s dětmi o těchto věcech mluvit. To je důležitý posun k větší ochraně dětských mnichů před riziky. Jeden můj známý jménem Wangdue, který byl v dětství několik let také mnichem, mi prozradil, že se kdysi říkalo, že když do kláštera vstoupí jemný a hezký chlapec, bude snadnou obětí. Za posledních mnoho let už však o žádném takovém případu neslyšel. A to víte – v zemi tak malé jako Bhútán se klepy a zvěsti šíří ještě rychleji než u nás. Takže věřím, že se situace mění k lepšímu.

8. Měla jste možnost navštívit velmi chudé a odlehlé části země, domácnosti, kde se stále vaří na ohni, domy mají podlahu z udupané hlíny a pro vodu chodí do potoka. I v tomto stavu ale dokážou být Bhútánci šťastní (podobně jako mnoho jiných národů z rozvojových zemí). V čem spočívá jejich pocit spokojenosti? Sehrává v tom roli buddhismus? A nebo spíš to, že v životě nepoznali nic jiného? Chtějí vůbec svůj způsob života měnit? Nenutíme je svou potřebou jim pomáhat, aby byli nespokojení s tím, co mají?

Myslím, že to jsou všechny faktory, které jmenujete. I to, že je často pro nás těžké rozeznat, jestli jsou lidé, které potkáváme, šťastní, protože přece nebudou plakat na rameni každému cizinci, kterého potkají. Ta představa, že v chudých oblastech jsou lidé šťastnější, někdy vychází i z jazykové a kulturní bariéry – když mezi nimi budete žít půl roku, uvidíte, že každý z nich má své trápení. Bhútánci rozhodně jsou schopni zatnout zuby a usmívat se i v situaci, kdy jim do smíchu není. V Bhútánu jsou ale možná ještě dva faktory navíc: v buddhismu se učí „want not, suffer not“. Prostě když člověk omezí svá přání a aspirace, tak je přirozeně vyrovnanější a spokojenější, než když se stále žene za dalšími a dalšími touhami. Mnoho lidí u nás zaměňuje cíle za touhy, je ale nutné rozumět tomu rozdílu. 

A na rozdíl od nás důvěřují zřízení, královské rodině, nejvyšším představitelům země. V roce 2006 jsem tam zažila osvětovou kampaň k volbám. Vyškolení odborníci objížděli vesnice a vysvětlovali, jak se volí, jak funguje demokracie. Vždy to ale skončilo tím, že lidé chtěli zachovat monarchii, naopak zaváděnou novinku jeden vesničan trefně nazval „democrazy“. Takže Bhútánci mají aspoň jeden pevný bod v králi a královské rodině. To se projevilo i teď, během pandemie, kdy se nejpotřebnějším vyplácí takzvané kidu, jistý druh sociální dávky. Tento pevný pozitivní bod jim můžeme jen závidět..

9. Kritiku na politiky, systém, chudobu, nefunkční instituce nebo zdravotnictví, či nedejbože na zbožňovaného krále jsem v Bhútánu neslyšela. Vidí Bhútánci opravdu všechno tak pozitivně, nebo si prostě jen nestěžují? A nebo si stěžují, ale jen velmi skrytě? 

Bhútánci jsou na svou zemi opravdu extrémně hrdí. A zcela oprávněně. Když o tom přemýšlím, neznám žádný jiný národ, který by na svou zemi byl víc pyšný než oni. Mimochodem, v Bhútánu je velmi těžké získat občanství.

Média tento patriotismus podporují, neustále píší o tom, v čem je jejich zemička jediná, první a nejlepší na světě. Aktuálně jsou například jedinou zemí na světě, která zvládla proočkovat všechny své obyvatele proti covidu, a to během pouhých dvou týdnů. Co to je, půl milionu lidí, říkáte si možná. Ale představte si Himálaj, vesnice, kam se žádné auto nedostane – myslím, že to je výkon, který si obdiv zaslouží.

Samozřejmě k tomu přispívá i aureola výjimečnosti, kterou má Bhútán v zahraničí. Když šli moji bhútánští přátelé po Praze v tradičních krojích, lidé je zastavovali, dávali se s nimi do řeči na zastávce, někteří (často cizinci žijící v Praze) jen nadšeně vydechovali slovo Bhútán. 

V Bhútánu je samozřejmě spousta problémů, často i vážných. Nezaměstnanost, zásobování vodou, nevyřešená doprava v hlavním městě, klientelismus ve veřejné správě, diskriminace nepálské menšiny, vysoké ceny potravin, nakládání s odpadem ve městech, mohla bych jmenovat dále. Žádný Bhútánec o tom ale nebude mluvit s cizinci. Musíte se znát opravdu hodně dlouho a hodně dobře, aby s vámi o svých starostech mluvili. Ale to je, myslím, podobné všude.

10. Další téma už jsem načala i s Michalem Thomou, ale zajímá mě i Váš názor. Bhútán je poměrně vysoko na žebříčku sebevražd u mladých lidí. V čem vidíte Vy největší příčinu?

Statisticky to je jen o něco málo více než u nás, ale v Bhútánu jsou sebevraždy mladistvých velkým tématem, protože v buddhistické společnosti to je něco nevídaného, aby si člověk sám vzal život. To je karmicky opravdu obrovské provinění, takže člověk musí být v naprosto zoufalé situaci, aby něco takového udělal. Je to odvrácená strana pokroku a modernizace. Zatímco v minulém století velká část dětí nechodila do školy, zůstávala ve své vesnici a pokračovala v živobytí svých rodičů, dnes je situace jiná. Do školy chodí všechny děti, většina z nich pokračuje i na střední a dále, ale potom nemají adekvátní uplatnění. Míst ve veřejné správě je málo a často bývají obsazeny známými. Obchod a podnikání nejsou moc rozvinuté, velkých nadnárodních firem, které by mohly zaměstnat pracovníky s vysokou kvalifikací, je jako prstů na ruce. Problém je také v kultuře a tradicích. V Bhútánu je například málo řemeslníků. Soukromě jsem několik let podporovala jednoho chlapce, polosirotka. Platila jsem mu doučování a hodiny angličtiny, ale bohužel neuspěl u maturity. Bez maturity jste v Bhútánu ničím. Snažila jsem se ho motivovat k rekvalifikaci na řemeslo, protože by si vydělal mnohem víc peněz než třeba ve státní správě. Ale jeho teta se postavila proti, protože manuální práce se tam považují za potupné. Všimněte si, že třeba na stavbě silnic pracují zejména Indové.

Takže mladí po škole jsou často nezaměstnaní, nudí se, tráví čas na internetu a sociálních sítích, srovnávají svůj život s tím, co tam vidí, současně cítí tlak, že nenaplňují očekávání rodičů a společnosti, bez práce nemůžou založit rodinu. Hodně jich odchází do zahraničí, hlavně do Austrálie. Loni na začátku pandemie vyšlo najevo, kolik mladých žen naletělo obchodníkům s bílým masem a odjelo za prací do Kuvajtu a Emirátů, bhútánská média sledovala mnoho týdnů tyto osobní tragédie. Vláda rozvíjí programy na podporu podnikání mladistvých, různé start-upy, rozjezd drobných živností. Mně se například líbil projekt, v němž se čtyři mladíci dali dohromady a začali vyrábět bio chipsy, které se takřka přes noc staly národním hitem. Chutnají výborně.  

11. V čem vidíte hlavní přínos konceptu Hrubého domácího štěstí? Je to jen slogan, nebo jste viděla a zažila konkrétní přínosy tohoto konceptu, kterým se mnoho zemí včetně Česka inspirovalo? 

Když o hrubém národním štěstí člověk slyší poprvé, tak se musí usmát. Já byla z konceptu naprosto nadšená už tehdy v roce 2003 a snažila se o něm psát, kde to jen šlo. Setkala jsem se také opakovaně s tajemníkem státní komise GNH, který je na úrovni ministra – velmi chytrý a charismatický člověk. Čtyři pilíře konceptu, tedy ekonomický rozvoj, ochrana kultury a tradic, ochrana přírody a dobrá veřejná správa nejsou v rozvojových programech ničím novým. To, co je na GNH unikátní, je to, že jedna oblast nemůže být obětována na úkor druhé. Takže kdyby chtěli postavit elektrárnu, a přitom museli pokácet les, podle GNH to prostě neudělají. Je to skvělá myšlenka. Kdyby ji praktikovaly jiné země, UNICEF by možná brzy neměl, co dělat. Osobně jsem ale k využití jinde skeptická. I proto, že vidím, že i v Bhútánu ten koncept po čtyřech dekádách malinko vyčpěl a současní mladí jej považují stále více za prázdný pojem, něco jako u nás kdysi prvomájové průvody. Ráda bych se ale mýlila, protože konkrétních věcí, které si z GNH můžeme vzít, je opravdu mnoho. 

12. Jedním z Vašich dětských snů bylo stát se veterinářkou (tak Vás alespoň jedna vyzpovídá..) Jak se díváte na fenomén bhútánských pouličních psů? Je to problém, nebo milý kolorit? Moje bhútánská kamarádka a hostitelka, která je zdravotní sestřička, je vidí jako velmi nebezpečná zvířata, které je třeba nějak humánně z ulic odstranit.  

Vzpomínám si na ministra vnitra, se kterým jsem se setkala při jedné z návštěv, který vtipkoval, že pouliční psi jsou jediný artikl, který by Bhútán mohl vyvážet, protože jich mají víc, než potřebují. Líbí se mi, že se Bhútánci o pejsky starají, že jim dávají nažrat, že žádný není úplně vyhublý. Na druhou stranu skutečně jsou, hlavně ve městech, bezpečnostním rizikem. V Thimphu jsem každé ráno z okna sledovala, jak jde dolní smečka vyštěkat tu horní, dokonce jsem byla svědkem sesazení vůdce v horní smečce. Psi útočí hlavně na opilce, cizince nebo lidi z jiných oblastí, kteří jim prostě jinak „voní“. Když jsem byla na posledním natáčení, v jednom klášteře jsem byla svědkem toho, jak pět malých mnichů s námahou neslo do kláštera za packy mrtvého psa. Ujistili mě, že není mrtvý, jen byl na kastraci. A opravdu, za pár hodin už vesele pobíhal kolem. To by bylo dobré řešení pro celou zemi.   

13. Bhútán je velmi striktní nejen, co se kontroly turismu týká, ale i v jiných sférách. Když jsem se chtěla přihlásit na dobrovolnickou činnost do jejich Programu na regulaci pouličních psů, kde bych jako veterinářka vykonávala odchyt a kastraci, tak to bylo i po mnoha e-mailech a osobních setkáních vlastně nemožné. Roli sehrála byrokracie, nikoli vůle problém psů řešit. Jakou zkušenost máte s programy pomoci Vy? Předpokládám, že pod záštitou UNICEFu je to o něco jednodušší, než když se snaží jednotlivec. Ale možná nějaké specifické nároky na Vaši pomoc byly. 

UNICEF sice v Bhútánu pracuje nepřetržitě od roku 1974, cizinců je tam ale jen pár. I když mají diplomatický status, i na ně se vztahují stejná omezení, například tam za rok mohou pozvat jen dva členy rodiny, cestování je omezené, Bhútánci hlídají, jak dlouho v zemi pracují. Takže naše programy fungují především díky místním pracovníkům, odborníkům a dobrovolníkům. Je to sice omezující, ale chápu, že nechtějí otevírat Pandořinu skříňku a přísná pravidla uplatňují na všechny. Nedávno jsem se setkala se snahou jedné české organizace pod záminkou kolektivního dobrovolnictví obejít bhútánská opatření pro turistické skupiny. Věřím, že takových chytráků bude dost nejen u nás. Takže se Bhútán na jednu stranu sice připraví o pár kvalitních dobrovolných spolupracovníků, ale nemusí vysvětlovat, proč někomu povolení udělí, a druhému ne. To je moje teorie.

Také mám pocit, že ve srovnání s mnoha jinými zeměmi o zkušenosti ze zahraničí v Bhútánu moc nestojí, necení si jich, protože ve všem jdou svou vlastní, lokální cestou. Prostě to je projev bhútánského národního sebevědomí.

14. V čem bychom si mohli vzít od Bhútánců příklad?

Těžko vybrat jen jednu věc. Obdivuji jejich smysl pro komunitu, pro obecné dobro. Je naprosto běžné, že si sousedé vzájemně pomáhají, že lidé, i na vesnicích, zvelebují svoje okolí, že pracují jako dobrovolníci. Celá jejich filozofie je založená na potlačování ega, osobních zájmů. V našem světě, který funguje na zvyšování sebevědomí a sebelásky, to je milé, osvěžující a sympatické.  

15. V čem by se naopak Bhútán mohl inspirovat od nás? Co by jim prospělo? 

To vím úplně přesně díky tomu, že jsme na oplátku našich návštěv pozvali přátele z Bhútánu k nám do Prahy. Líbily se jim tady „rovné domy“, tramvaje a celý systém veřejné dopravy, také plavba po Vltavě, protože oni žádnou řeku, na které by šlo jezdit loděmi, nemají. Bylo roztomilé, když se báli jít do metra, že se v té tmě pod zemí ztratí. Jeden ze starších lámů ocenil, že i přes velkou zimu (byli tady v prosinci) udržujeme hygienu, a to i na veřejných místech. Říkal, že toalety v nákupním centru Palladium bude dávat mnichům za vzor čistoty. Naopak byli hodně v rozpacích z některých našich zvyklostí, například je šokovalo kouření na veřejnosti nebo v zaměstnání. To se u nich bere jako velký společenský poklesek. Vzhledem k zákazu prodeje tabákových výrobků to je pochopitelné.

16. Jaké je Vaše oblíbené bhútánské jídlo?

Klasické ema datsi, pálivá jídla mám ráda. V Bhútánu mají vynikající brambory, takže mi chutná i kewa datsi. Cokoliv, kromě jejich žampionové polévky… a máslový čaj sudja také moc nemusím, i když jsem si už zvykla.

Když tady byl Dordži na operaci, bhútánské jídlo mu hodně chybělo, takže jsem mu příležitostně dělala „maminku“ a jejich jídla jsem se kvůli němu naučila i vařit, pod osobním vedením lámy, který ho doprovázel. Ten zážitek, když bhútánský láma, kterého jsem potkala v roce 2014 v klášteře Chorten Nyingpo, o pět později vaří u mě doma v kuchyni na Smíchově, je naprosto neskutečný. Ale právě to mě na mojí práci baví. 

 17. Které místo v Bhútánu Vám nejvíc učarovalo a proč? 

Myslím, že v Bhútánu není místo, kde by se mi nelíbilo. Na každém centimetru je něco zajímavého. Často vzpomínám na rodinu v oblasti Bumthang, kde jsem jednu noc přespala. Domek vysoko v horách postavil dědeček, který v domě bydlel se svým zetěm a třemi vnoučaty. Jeho dcera, matka dětí, zemřela při porodu nejmladšího dítěte. Trvalo mi pět hodin, než jsem se tam vyšplhala, a byl to asi největší sportovní výkon v mém životě. Skromněji už žít nešlo, neměli elektřinu, šetřit se muselo s každou kapkou vody, ale probudit se brzy ráno zvukem modliteb a s výhledem na louky a zasněžené vrcholky Himálaje, na to se nezapomíná. Dodnes přesně vím, co se mi tam zdálo…

18. Máte z této mystické země i nějaký mystický zážitek? 

Záhadných a nevysvětlitelných věcí jsem během těch let viděla několik, ale na ten nejzásadnější prožitek, který mi doslova změnil život, jsem si musela počkat. Přihodil se v situaci a na místě, kde jsem to vůbec nečekala, ale o to je autentičtější. Víc k tomu nemohu prozradit…

19. Jaké projekty už jste v Bhútánu zrealizovali a jaké do budoucna plánujete?

Za těch patnáct let jsme na programy v Bhútánu investovali více než 30 milionů korun. V takto malé zemi to je částka, která je už hodně vidět. Jsou za ní vodovody, toalety a umývárny, vybavení nemocnic, péče o postižené děti, speciální jednotky klokaní péče pro nedonošená miminka v nemocnicích, zaškolení lékařů a učitelů, ale především konkrétní zachráněné životy. V tom budeme pokračovat.

20. Je něco, co byste chtěla Vy sama ještě Čechům a Slovákům o Bhútánu povědět? 

Málokdo si uvědomuje, že Bhútán je poslední tradiční společnost na světě. I proto je třeba ji chránit. Bhútán však není jen jeden, je jich tisíc, možná milión. Každý má svůj příběh. Berte povídání a názory, které o Bhútánu slyšíte, pouze jako výpověď platnou v daném místě a čase, a navíc filtrovanou osobností vypravěče. Mnoho lidí chce do Bhútánu vydat, aby si o této zemi mohli udělat vlastní představu. Pokud se tam vypravíte, je to dobře, protože tím pomůžete místním cestovkám, ekonomice a lidem, kteří jsou na turismu závislí. Pokud se tam nevydáte a necháte se inspirovat na dálku, je to také dobře, protože tím odlehčíte místní přírodě. Je to taková kvantová nejednoznačnost, která je pro Bhútán typická.  Každopádně doufám, že ve vašich srdcích najde místo, protože si to opravdu zaslouží.