Interview s Kristýnou Tronečkovou o jejím osudovém setkání s Bhútánem

Kristýna Tronečková, psycholožka a psychoterapeutka pozitivně orientované psychoterapie (www.epsychologie.cz), s titulem z Masarykovy univerzity, autorka webu o Bhútánu (www.obhutanu.cz), také autorka knihy Cesty za štěstím (www.cestyzastestim.cz), kde popisuje život a vnímání pocitu štěstí v tak rozdílných kulturách jako jsou v Bhútánu, Izraeli a na Islandu.  Momentálně žije v Norsku, kde dokončuje svůj doktorát z psychologie. Čerstvě jí vyšlo pokračování první knihy s názvem Cesty za štěstím 2 z Norska, Arménie a Číny.

Kdy a jak ses poprvé dostala do Bhútánu?

Bylo to v roce 2016 v rámci studijního pobytu přes jednu německou univerzitu.  Náplní mé magisterské i disertační práce je výzkum štěstí a spirituality a jejich vliv na život lidí v různých kulturách. Bhútán mi se svým konceptem Hrubého domácího štěstí přišel jako ideální země pro výzkum.

Příjezd do Bhútánu byl zajímavý. Doslova bhútánský. Zvyklá na západní studijní systém a systém fungování organizace věcí všeobecně jsem očekávala, že mě bude na letišti čekat nějaký garant z místní univerzity. Omyl. Nebyl tam nikdo, kdo by se o mne postaral. Ve výsledku se o mne postarali všichni. I když jsem nevěděla ani to, kde budu tu noc spát, spoléhala jsem, že to vesmír nějak zařídí. Bhútánci se o mně postarali jako o vlastní a hned od začátku jsem se cítila velmi bezpečně a doslova jako doma.

Kolikrát a jak dlouho si v Bhútánu byla?

Třikrát a dává to dohromady skoro rok.

Jak vypadal tvůj běžný den během pobytu a studia, respektive výzkumu štěstí?

Každý den byl jiný, takže vždy přišel nějaký nevšední zážitek.

Jací jsou tedy Bhútánci v porovnání s námi?

Na mé neustále dotazy mi odpovídali: „Kristyna, you think a lot.“ („Kristýno, ty moc přemýšlíš.“). A moje reakce byla: „A vy nemyslíte?“ Odpovědí mi bylo: „My nemyslíme tak dopředu. Minulost nezměníš, budoucnosti se možná nedožiješ, takže je jen teď.“ Mindfullness poučka, kterou se řídím dodnes. Ne že by vůbec nic neplánovali a neměli sny, to ne, ale nelpí na budoucnosti a netrápí se ní teď. Zároveň to, že člověk není myšlenkami v té budoucnosti neznamená, že nemá vize a že nic neplánuje.

Jak to praktikují v běžném životě?

Za ničím se nehoní, vždy mají čas se pobavit s kamarády a také se každý den radovat z maličkostí.  

Jaký to mělo na tebe vliv, toto jejich chápání přítomnosti a neřešení minulosti ani budoucnosti?

Myslím, že v Bhútánu jsem se stala mistrem intuice. Přestala jsem věci řešit moc dopředu a moc detailně. Nechávám hodně věcí na vesmíru a intuici. Vždy to nějak dopadne. Ve své praxi se pak snažím klientů předat, že ke štěstí není potřeba mnoho.

Jaké jsou závěry z tvého výzkumu štěstí, spirituality a kvality života obyvatel?

Štěstí je hodně sdílené s ostatními. Panuje tam soudržnost, komunitní život, můžou se spolehnout jeden na druhého. Nesoudí. Tady jsem nemusela nic vysvětlovat. Brali mně takovou, jaká jsem a mohla jsem být zcela sama sebou. Také úspěch je pro ně něco jiného než pro nás. Pro ně je úspěch, že mají čas na to, co je pro ně podstatné. A to je čas na rodinu a na aktivity, které mají rádi.

Přesto Bhútán představuje jednu ze zemí s nejvyšším počtem sebevražd v přepočtu na obyvatele a je tomu tak hlavně u mladé generace. Dostala ses ve svém výzkumu k odpovědi, proč tomu tak je?

Tyto odpovědi jsem měla hlavně od pedagogů a mých kamarádů. Sama jsem tuto oblast přímo nezkoumala. Tvrdili mi, že některé sebevraždy jsou i z lásky, ale je to prý hlavně kvůli tlaku rodičů na děti, aby dosahovali dobrých studijních výsledků. Mladí mají zkrátka strach, že takto vysoká očekávání nenaplní.

Toto je bohužel trend nové doby, kdy si pokrok vyžádal své oběti. Doufejme, že se to zvrátí. Ale jak jinak vnímají Bhútánci smrt?

Jako úplně přirozenou součást života. Nevytěsňují ji, naopak na ni myslí několikrát denně. Ceremonie související s pohřby jsou velice důležité. Celé rodiny se potkávají, berou si volno z práce, aby mohly truchlit, modlit se a sdílet smrt společně. Díky tomu pak odchod blízkého rychleji “vyřeší“.

V každodenních meditacích přijímají smrt, představují si prázdnotu, neupínají se tolik k hmotným věcem. Smrt díky tomu není skrytá a lidé pak tolik netrpí neurózami z nepřijetí, jako je tomu často u nás. Navíc smrt není pro Bhútánce koncem, ale jen bránou jinam.

A jak je to s mnichy, jejich celibátem a možností žít mimo klášter úplně normální život?

Je to komplexnější a komplikovanější systém, který jsem detailně neměla možnost prozkoumat, ale jsou například lámové, takzvaní trulku,kteří své vedoucí postavení v klášteře mohou dědit. Náš kamarád má otce trulku, který pečuje o rodinný klášter a jeho mniškou komunitu.

Také záleží, jaký dají slib. Jestli budou žít v odloučení od rodiny nebo ne, případně na jak dlouhou dobu a podobně. 

Vzpomeneš si na nějaké nemilé překvapení, co tě potkalo v Bhútánu?

Úřad ad hoc (smích). Domluvit něco na úřadu je dlouhá a nejistá cesta. Ale na Bhútánu je zároveň skvělé to, že se dá nakonec domluvit téměř na čemkoliv.

Nejhezčí místo, jaké si v Bhútánu navštívila?

Asi celý Bhútán. Ale z míst, které rozhodně turisté nenavštěvují, to byly horké prameny v přírodě, o kterých vědí jenom místní. Komunita lidí tam spolu žije v jednom velkém domě, kolem roste marihuana, nikdo nemluví anglicky… Krásné místo.

Měla jsi v této spiritualitou protkané zemi nějaký mystický zážitek?

Celkový a dlouhodobý pocit z této země. Ale konkrétně, když jsme byli v klášteře a mniši se modlili a zpívali. V tu chvíli jsem cítila, že jsem součástí něčeho opravdu velikého.

Vlastně všechny země, které jsem kdy navštívila, mi daly spirituální přesah. Ze všech jsem si odnesla něco, co ve svém životě dál praktikuji a předávám dál. Tyto země jdou teď ze mě.