Interview s bhútánským hercem a režisérem Jamyang Jamtsho Wangchukem

Bhútánský herec a režisér Jamyang Jamtsho Wangchuk se poprvé proslavil svojí rolí mladého 14. dalajlámy ve filmu Sedm let v Tibetu.

1. Jak jste se dostal k roli mladého dalajlámy ve filmu Sedm let v Tibetu? Jaký je za tím příběh?
Vyrostl jsem ve čtvrti bez elektřiny a telefonu. Jednou nás navštívili rodinní přátelé a nabídli mi dohodu – když budu pilně studovat, zaplatí mi dovolenou. Ten rok jsem ve škole vynikal a rodinní přátelé mi zaplatili první zahraniční cestu. Navštívil jsem je v Hongkongu, kde jsem byl úplně v úžasu ze všech vysokých budov. V Bhútánu můžeme kvůli vysokým rizikům zemětřesení postavit pouze 6 podlaží.

Jednoho večera jsme zaklepali u známých. Ve dveřích se objevila dáma a poté, co mě uviděla, se mě doslova zeptala, jestli chci hrát ve filmu. Ta dáma byla náhodou castingovou agentkou.

Bylo mi 14 let, když jsem z bydlení v odlehlém Bhútánu přešel ke sdílení prostoru obrazovky s Bradem Pittem a zahrál si mladého dalajlámu v ‚ Sedm let v Tibetu“. Bylo to neskutečné. V té době jsem však nevěděl, kdo je Brad Pitt, ale byl velmi milý a při natáčení filmu jsme si užili spoustu zábavy. Dal jsem mu kazety s bhútánskými písničkami a on mi dal svou sbírku CD, která obsahovala písně Simon & Garfunkel, The Beatles a Eric Clapton.

2. Kde jste studoval herectví a režii?
Nestudoval. Jakkoli jsem miloval filmy a vyprávění, kariéra herectví nebo filmové tvorby v Bhútánu nepřicházela v úvahu, protože v té době bylo natočeno jen několik filmů. Bhútán udělal přímý skok z ústních tradic do kina bez historie divadla.

Bhútán byl do roku 1960 izolovaným agrárním královstvím, a až 3. bhutánský král zahájil proces modernizace, který v roce 2008 vyvrcholil demokracií. Bhútán zavedl televizi a internet až v roce 1999.

Když tedy nadešel čas vybrat si studijní obor, můj otec chtěl, abych se stal inženýrem. Ale studoval jsem práva a později jsem se stal turistickým průvodcem v Bhútánu. Práce průvodce mi však otevřela oči, jak krásnou kulturu a bohaté ústní tradice máme. To pomohlo rozpoutat moji snahu vyprávět okouzlující příběhy, které ležely ukryté v horách a čekaly na vyprávění.

Jednoho dne jsem tedy vzal pero a začal psát scénář. O rok později v roce 2011 jsem produkoval, režíroval a hrál ve svém debutu, Gyalsey Legacy of a Prince (Gyalsey – Odkaz prince). Film pojednává o legendě o laskavém buddhistickém princi, který je pro svou nesobeckost vyhnán.

Bhútán má 8 kinosálů pro 780 000 obyvatel. Stejně jako já, většina filmařů v Bhútánu jsou samouci bez formálního vzdělání. Vyzkoušel jsem mnoho pozic, abych se dozvěděl o různých aspektech filmové tvorby a co je důležitější, abych věděl, kde jsou mé silné a slabé stránky. Film jsem také distribuoval sám tím, že jsem jezdil po venkově s projektorem, 2 reproduktory a bílým prostěradlem. V podstatě toto byla moje filmová škola.

V roce 2017 jsem však byl vybrán na šestiměsíční kurz filmové produkce na zahajovací Busanské asijské filmové škole v Jižní Koreji.

3. Je herectví a režírování vaší celoživotní prací?
Miluji, když se mě příběhy dojímají a natáčení filmů mi dává platformu, jak se dotknou ostatních lidí a také, jak mluvit o věcech, ve které věřím, zejména o životním prostředí a změně klimatu. Pokud to bude možné, chci vyprávět příběhy až do posledního dechu.

4. Je herectví prací, které může živit umělce v Bhútánu, nebo mají herci jiné, řekněme běžné zaměstnání?
Je to náročné, zejména v Bhútánu s malým trhem a omezenými zdroji a nedostatečnou infrastrukturou. Většina herců má jiné zdroje příjmů. Sám vedu cestovní společnost, která pomáhá platit tvorbu mých filmů.

5. Jaké filmové žánry rádi sledují bhútánští diváci?
Komerční bhútánské filmy obecně nespadají do konkrétních žánrů. Je to mix komedie, dramatu a tragédie, velmi podobný bollywoodským filmům. Existují však některé nezávislé filmy, které se ponoří do mystiky a kultury.

6. Jaká témata ve svých filmech rádi rozebíráte?
Moje filmy se většinou točí kolem kultury a životního prostředí.

V roce 2018 jsem napsal a režíroval krátký film, který se dívá na přechod Bhútánu z politiky vlastní izolace k dnešní demokracii očima ženy. Získal ocenění na filmovém festivalu v Jižní Koreji.

Můj současný filmový projekt je dokumentární seriál o ochraně přírody Bhútánu optikou běžného občana, který je k tomu sám inspirován.

7. Kde nyní převážně žijete nebo pracujete?
Žiji v Thimphu v Bhútánu, ale často cestuji se svými filmovými projekty do zahraničí na filmové festivaly a do filmových laboratoří. S pandemií se to nyní samozřejmě stalo převážně virtuální.

8. Jaký rys nebo postoj byste na Bhútáncích nejvíce zdůraznil?
Většina Bhútánců je pohostinná a tolerantní. Zvláště ve vesnicích budete vždy vítaní. Vnutí vám alespoň trochu čaje, ne-li ara, místní alkohol.
Je široce praktikovanou etiketou na začátku odmítnout, takže ji hostitel bude opakovaně vnucovat.

Jelikož buddhismus je zakořeněn v způsobu života, většina Bhútánců je velmi tolerantních. Například, i když roste počet případů, kdy divoká prasata spustoší úrodu, nebo předátoři jako tygři zabjí dobytek, tak lidi nezabijí tyto zvířata za odvětu. V mnoha jiných zemích tuto míru tolerance nevidíte, i když existují zákony na ochranu divých zvířat

9. Která a jak vás inspirují jiné země?
Pokud bych měl jmenovat jednu zemi, byl by to Surinam. Je to stát v Jižní Americe s obrovským lesním porostem zabírajícím až 93 % plochy a leží v pásmu Amazonky. Je 4-krát větší než Bhútán s populací asi půl milionu lidí. Mají obrovskou roli při vytváření dobrého příkladu pro svět, pokud vláda a lidé této země budou i nadále chránit své přírodní zdroje, na rozdíl od jejich bezprostředního souseda Brazílie, kde neudržitelné odlesňování, vedené čistě kapitalismem, učinilo některé části Amazonie čistým vylučovatelem CO2.

10. Přenášíte také své životní zkušenosti ze zahraničí do svých filmů pro čistě bhutanské diváky?
Když píšu, moje životní zkušenosti mi pomáhají budovat příběh. Všechny postavy jsou směsicí lidí, které znám a s nimiž jsem v určitém okamžiku svého života komunikoval. Dělám filmy pro diváky a diváci mohou být Bhútánci, Češi nebo Afričané. Mám pocit, že jako filmař vyprávíte příběh, abyste lidi pustili do svých snů, a pokud jde o mě, nechci to omezovat na konkrétní diváky. Chci to sdílet s celým světem.